Vzpomínky na válku

Vzpomínky na 2. světovou válku z vyprávění spoluobčanů:

Ze vzpomínek pana Jaroslava Buroně z Mexika:

Byli jsme tři kamarádi, já, Lumír Navrat a Jaroslav Pokorný, kterému jsme říkali Jaroš. Spolu jsme dělali ve Svinově v “Manesmance“, do které jsme dojížděli buď na kole nebo vlakem, který tehdy jezdil místo dnešní tramvaje č. 5 z Budišovic až do Svinova.
Od začátku dubna probíhalo hloubkové bombardování. Byl vyhlášený letecký poplach, osazenstvo „Manesmanky“ nasedlo na vlak, který nás vyvezl za Porubou na louky, kde jsme se rozprchli. Po ukončení náletu nás vlak zpátky zavezl do závodu. Byl čtvrtek 26.dubna a my tři jsme se vraceli odpoledne ze Svinova domů. Vlak již nejezdil, šli jsme pěšky. Silnice mezi Porubou a Vřesinou byla těžko schůdná a to díky německé vojenské technice, která na ní byla rozmístěna. Když jsme došli k porubskému kříži (u stávajícího parkoviště), bylo vidět dělostřelecká opevnění na Kočí hůrce i pohyby vojsk na Hadím kopci. Do Vřesiny se po cestě nedalo projít, tak v Lažiskách jsme to vzali šikmo, kolem Kudelového písečníku ke hřbitovu.
Když jsme byli pod hřbitovem, na obloze se objevila nízko letící ruská stíhačka. Rychle jsme zalehli do válku brambor jeden za druhým a já cítil, jak mi na kabát dopadají kousky hlíny a kovové úlomky. Útok letadla netrval dlouho, ale mi to připadalo věčnost. Pilot se asi domníval, že jsme předsunuté německé hnízdo, protože Zahumenice byla plná německých vojáků, tak na nás zaútočil pravděpodobně protipěchotní pumou. Když letadlo odletělo, ještě jsem chvíli ležel, bál jsem se vystrčit hlavu, a pak jsem vstal a viděl jsem, že Lumír sedí v brambořišti, drží si nohu, ze které mu teče krev. Jaroš stále ležel mezi válkami brambor s hlavou stáhnutou mezi rameny.

V obci již probíhaly boje, tak jsme to rychle chtěli vzít humnama.„Jarošu stavej, letadlo je pryč, tak honem dom!“ a strčil jsem do něho rukou.“Jarošu neblbni. neblbni!“, ale Jaroš stále ležel s obličejem k zemi. Tak jsem ho obrátil na záda. Do nebe se díval otevřenýma
očima, ale už nic nemohl vidět. Z rozbité hlavy, kterou mu způsobila střepina, se mu řinula krev. Stáli jsme nad ním a nevěřili vlastním očím. Před několika chvílemi jsme byli spolu, tři kamarádi a najednou jeden z nás už není. Přestal jsem vnímat střelbu a výbuchy granátů v blízké dědině a jako ve snu a v hysterické panice jsem se rozběhl domů na Mexiko přes Zahumenici. Nevšímal jsem si německých vojáků, kteří se stahovali ke Vřesině. Chtěl jsem být co nejdříve doma, zalézt do postele, schovat hlavu pod polštář a říkat si, že se z toho probudím, že Jaroš zase přijde na Mexiko a hvízdne mi pod oknem. Já utíkal na Mexiko a Lumír s poraněnou nohou utíkal co to dalo přes pole domů na Bolševické a tam řekl co se stalo svému tátovi, kterému se ve válce říkalo Jeremenko.

Jeho vzpomínku svým vyprávěním doplní paní Olga Výšková, rozená Pokorná, sestra zabitého Jaroše:

Vzpomínám jako dnes, kdy k nám přišel pan Navrat a zavolal na mého tatínka, aby šel k plotu, u kterého mu řekl, že Jaroš je mrtvý. Maminka, jako by něco tušila, vyšla na zápraži a když ji tatínek řekl, co se stalo, svezla se po dveřích k zemi s výkřikem „Jarošu“. Od této chvíle až do své smrti churavěla. Protože v dědině probíhaly boje, bylo odpoledne, tatínek počkal do tmy a pak s trakařem jel pod hřbitov pro tělo mého bratra. V noci ho přivezl a pak uložil na postel do pokoje. Na druhý den opět ve Vřesině propukly boje, tatínek kopal na zahradě pro Jaroše hrob a musel mít na hlavě obracený kýbl, protože kulky a šrapnely létaly docela blízko. Na místním hřbitově byl Jaroš pohřben až 6. května 1945.

Další vzpomínka pochází od Ing. Mojmíra Ličky:

Povím Vám příběh z války, který mi vyprávěla moje babička Anna Ličková, narozená v roce 1900 a zemřela v roce 1975. Celý život se svou rodinou žila a pracovala na svém zemědělském gruntě čp. 43 ve Vřesině. Poslední roky svého života dožila ve výměnku tohoto gruntu. Tento příběh znala jen její nejbližší rodina. Nikomu dalšímu jej neřekla.
Příběh započal na podzim v listopadu, válečného roku 1944. Bylo to jedné noci, když někdo klepal na dveře v obytné části gruntu. Když otevřeli dveře, venku stál promrzlý, ušpiněný člověk ve vězeňských hadrech. Prosil o pomoc, jídlo a úkryt v domě, jelikož ještě s jedním spoluvězněm utekli ve Svinově z vagonu z transportu, kterým byli deportováni.
Němečtí vojáci vyváželi z koncentračního tábora Osvětim vězně před postupující Rudou ruskou armádou. Podařilo se jim oběma dojít až do Vřesiny a poslední noci byli schováni v kopkách hnoje, které byly na našem poli hned za humny a postupně se rozhazovaly a zaorávaly.
Hlad, zima, naprosté zoufalství i naděje je donutily v onu osudnou noc přejít do dědiny. Na v té době polní cestě, nyní ulice Záhumenní, se rozloučili a druhý vězeň se vydal po této cestě nahoru. Od té doby až do doby osvobození koncem dubna 1945 o něm nikdo nic nevěděl, naprosto nic, a ani později.
V obou případech se jednalo o zajaté vojáky Rudé armády. Konkrétně vězeň, který přišel k nám, byl zajat u Leningradu. Jmenoval se Andrej Melnik, byl z Ukrajiny, učitel. Byl ženatý a měl doma malou dcerku.

Babička s manželem ukryli tohoto vězně – vojáka - na půdu, hůru, kde bylo plno sena, a nosili mu tam jídlo a pití. S jinými lidmi nepřišel vůbec do styku, děti absolutně nic nesměly vědět a vidět a na zabezpečenou hůru se ani oni, ani nikdo cizí nedostal a do posledního dne nikdo cizí nic nevěděl. Ani nic netušili. Andrej Melnik směl vycházet ven bočními dveřmi ze chléva okolo hnoje na zahradu, jen na jednu hodinu v bezměsíčné noci.

Aby se nějak zabavil, vyřezával z lipového dřeva figurky především ptáků a zvířátek. A to měl oba palce na rukou kdysi zraněné a tím dosti deformované. Po válce darovala rodina tyto figurky místní škole. Já sám jsem při rekonstrukci domu v roce 1976 – 1977 na hůře za trámem našel vyřezávanou hůl, na které bylo vyřezáno latinkou Nord front, Leningrad a ornamenty.

Jistě si dovede každý představit, co by se s rodinou a nakonec i s lidmi z Vřesiny stalo v případě jeho prozrazení. Blížil se konec zimy, přišlo jaro r. 1945, fronta se blížila k naší vesnici, byl duben. Jednoho dne, v dubnu 1945 se objevila v předstihu „ Německá ubytovací komise“ a na dveře každé světnice, chlévů, stodoly, i hůry se objevilo křídou napsané číslo. To číslo znamenalo, kolik německých vojáků bude v té které části ubytováno při obraně před blížícími se ruskými vojáky.

Na zahradě byl preventivně už na začátku války upraven betonový silážní žlab jako úkryt v případě, že by došlo k zničení stavení, aby sloužil k úkrytu a přežití rodiny. Tento žlab byl překryt tyčemi, kládami dřeva a na nich byla navršena kopa smrkových a jiných větví. Nikdo netušil, že pod tímto dřevem je zamaskovaný betonový žlab.

Do tohoto žlabu byl Andrej Melnik okamžitě v noci babičkou přestěhován a ukryt. Nakonec i na hůře už moc sena nezbylo, jelikož se přes zimu zkrmilo. Za několik málo dnů byla celá Vřesina obležena bránícím se německým vojskem. Vřesinu dostihla fronta.

V domě bylo zřízeno německé velitelství, pod stodolou, pod kolnou byl německý kulomet, který střílel směr Peterková hájenka, i na celý kopec nad nynějším rybníkem. A pár metrů vedle žlabu stál německý kanón, který ostřeloval důležitou silnici zvanou Císařská, tj. nyní směr z Krásného Pole – Pustkovec – Ostrava, nyní Opavská. A němečtí vojáci posedávali těsně okolo žlabu, kde byl schován Andrej Melnik.

Po celou dobu mu babička nosila jídlo a pití a to tak, že jako šla brzo ráno sbírat kopřivy pro housata na zahradu, a do fěrtuchu si dala pecenek chleba a konvičku s černou kávou a chodila okolo kopy chrastí a nepozorovaně spustila toto jídlo a pití do žlabu.

Boje ve Vřesině trvaly několik dnů, Vřesina byla osvobozena a vězeň, voják Rudé armády pln naděje a radosti, že přežil několik let hrůz, ze silážního žlabu vylezl a hned šel ke svým osvoboditelům, vojákům Rudé armády. Všichni plni emocí se vítali. Rozloučil se s babičkou a dědou a slíbil, že jak se dostane domů na Ukrajinu a setká se svou rodinou, okamžitě napíše dopis a bude psát i z cesty domů.

Bohužel se tak nestalo, nic nenapsal, nikdo o něm se nic nedozvěděl, jako by se ze světa ztratil. Co se asi stalo? Zřejmě dopadl jako mnozí jiní ruští vojáci, zajatci, kteří po osvobození ze zajetí byli zastřeleni nebo deportování do ruských gulagů na Dálném východě. Stalin jako jeden z nejhorších vrahů v dějinách lidstva nepodepsal konvenci o zajatcích, zajatce považoval za zrádce a takto s nimi zacházel. Snad je možná ještě jiná možnost, že Andrej Melnik znovu utekl a někde přežil nebo snad z jiného závažného důvodu se bál napsat. Je to jen teoretická úvaha ničím nepodložená.

Samozřejmě, že tento voják, vězeň, zajatec v průběhu pobytu u nás vyprávěl prarodičům o svém životě, o Ukrajině, o bolševickém teroru, kolektivizaci, násilí, procesech, zavírání, střílení lidí především rolníků na venkově, hladomoru, ale i věci pěkné o své rodině, přírodě na Ukrajině, o obyčejných lidech i dětech a jejich osudech. Jako učitel uměl vyprávět. A taky mé prarodiče upozorňoval a předvídal: „ Je jisté, že vaši republiku osvobodí ruská armáda, dostanete se pod sféru Ruska se všemi negativy a bude nastolen ruský režim. Přijdete o svobodu, majetek, na vesnicích budou násilím vznikat kolchozy a budou vládnout komunisté.“
Tak se také stalo. Opravdu zanedlouho začala doba nesvobody, zavírání, doba perzekuce nepohodlných a tresty smrti. A proto ani prarodiče, ani později rodiče se nikomu s tímto příběhem nesvěřovali, ani v uvolnění roku 1968, ani později. Protože se báli. Báli se „odplatyrežimu“, báli se šikanování nebo i něčeho horšího, hlavně v období kolektivizace, při vzniku JZD. Byli likvidováni odbojáři, ne tak obyčejní lidé z vesnice. Vzali si rady Andreje Melnika k srdci.
V dubnu r.1975 jakožto poslední žijící přímý účastník tohoto dramatu zemřela babička. A na jejím pohřbu o celé záležitosti povyprávěla s bolestnou účastí a naprosto pravdivě a poctivě za tehdejší komisi MNV Vřesina paní Jiřina Kačmářová. Za to, i když už není mezi námi, jí s celou rodinou tímto z celého srdce děkujeme.Toto je jediné pravdivě sepsané vyprávění mé babičky, ryzí, v létech okolo roku 1970.