Gustav Kořený

Zápis z vřesinské kroniky z roku 1875:

„Dlouholetý pracovník školský, nadučitel Gustav Kořený odešel v měsíci říjnu 1919 na obecnou školu do Kateřinek, kde ho očekává velká práce národní. Stal se nadučitelem na české škole. Na vřesinské škole působil 11 let. Jeho svědomitostí a uměním učitelským – bylť učitelem umělcem – vychoval řadu bystrých hochů – mladých řádných občanů. Ráz obce jeho se působením změnil. Byl rádcem lidu jak ve věcech právních tak i hospodářských. Všude a vždy ochotný pomoci nejbídnějším. Nebylo v okolí lepšího pracovníka ve věcech školských, národních a národopisných. Jeho školní museum svědčilo o jeho vytříbeném smyslu pro umění lidové. Jeho fejetony psány mnohdy nářečím slezským v Opavském věstníku, Slezském slově, Slezském venkově a Bezručově kraji zůstávají živou památkou našich zbytků obyčejů, jež rád ve svém působišti oživoval a udržoval.“

Narodil se 30. 7. 1882 a zemřel 23. 10. 1937 v Opavě. Po absolvování utrakvistického učitelského ústavu v Opavě (1903) nastoupil na učitelské místo v poněmčených Třebovicích ve Slezsku. S přednostou tamní železniční stanice R. Havránkem založil vzdělávací spolek „Havlíček“, kde vedle výuky hudby, zpěvu a divadelních her organizoval národní činnost, za což byl za trest v roce 1908 přeložen do Vřesiny, protože jeho činnost přerůstala c.k. školním inspektorům přes hlavu. Od svého mládí překypuje láskou k rodné slezské zemi, ve svých vystoupeních je přímý a se sžíravým sarkasmem vystupuje proti nepravostem veřejného života a nezastavuje se předkritikou osob činných v životě politickém, kulturním a v zemské slezské samosprávě. Je Bezručovsky útočný v kritice nespravedlivých sociálních řádů. Gustav Kořený nabádá ke hraní divadel, jako učitel sám zpěvem ukazuje cesty, ve kterých se pro národní myšlenku dá pracovat. Jako literát burcuje na probuzení se českého národa ze spánku a oživuje českou duši k národní, kulturní a osvětové činnosti.
Nezapřel nikdy své přesvědčení, národnost a odsuzoval nesmyslnost krvelačného válečného konfliktu 1. světové války. V roce 1915 tato vlastenecká činnost a veřejná kritika z něj vytvořila pro Rakousko-Uhesko nebezpečného vyzvědače a proto byl postaven před válečný soud v Ostravě a obviněn z velezrady, za kterou mu hrozil trest smrti. Gustav Kořený se nezalekl obžaloby, jako skvělý řečník se dokázal vlastní právnickou pohotovostí z úředních vojenských justičních kleští vyprostit. Po válce odešel z Vřesiny a dne 19. 10. 1919 přijal místo ředitele obecné školy v Kateřinkách.
Po svém odchodu na Vřesinu nikdy nezapomněl. Krátká ukázka z tvorby Gustava Kořeného týkající se Vřesiny pochází z brožury Údolí Porubky, která byla vydána u příležitosti zahájení provozu na místní dráze Svinov – Poruba – Vřesina dne 2. srpna 1925. Zemský ráj – nejen na pohled – ale ve skutečností – vzpomíná rektor Gustav Kořený na Vřesinu:

„Opusta, místečko skryté na svahu stékajících skal. Porubka skáče lučinami, nad potůčkem sklánějí smrčiny a sosny svou zelenou srst. Bloudíš v zályku ozonu, spit – zpěv, život, láska, radost, klid prší do znavené duše. Tajemstvím kosmickým šumí potok, les i zem. Neodoláš – strháváš se sebe, co mrav a móda nasoukaly na tělo, obnažíš tělo Tvůrce před jeho milostným zrakem. Žeh rozkoše vznítí se v sladkost střebajícím těle a duše střásá drobty nánosu všednosti, z útrob mizí bol života a celé „Já“ volá: „Jsem Tobě blíž!“ Tisícerým požehnáním prší v pobouřenou duši samota, sbratřuješ se s broučkem, kvítkem, opeřencem i ráčkem v potoce. Chápeš taje vzniku a zániku života, nahá pravda Tě uvádí na výsost myšlení. Ležíš ve vonné trávě, hledíš po mracích… hle tam honí se dva siváčkové … potkají se? Sejdou se? Plují k sobě … po nebeská výš je diriguje v té prostoře smělé. Líbají se … objali se … vpili se v sebe nádhernými barvy jasem … Odpoutávají se … jeden k severu … druhý k jihu … kdy se potkáte, holoubkové, zase? Není obraz života Tvého? Potkali jste se, minuli jste se. Dohlédneš budoucna?“

Výborně zpíval a tak stal u zrodu Pěveckého sdružení slezských učitelů v roce 1906 jako zakládající člen. Zpíval nejen 2. tenor a sóla, ale byl také vynikajícím konferenciérem i organizátorem a proto v letech 1925 – 27 vykonával funkci předsedy tohoto hudebního tělesa. Hudební nadání zúročil také v pěvecko - divadelním spolku „Vlastimil“, založeném v Kateřinkách v roce 1896. Stal se jeho čestným členem a režisérem. Zasadil se o spolupráci tohoto spolku s „Divadelní jednotou“ v Opavě a přispěl tak k založení samostatného českého profesionálního opavského divadla.
Angažoval se i jako literát. Psal do Učitelských novin, Věstníku Matice opavské a dalších regionálních novin. Vydal knížky „Dnešní Hlučínsko“ (1924), „Na paměť Arnošta Chamráda“ (1930), ale řada rukopisů zůstala nevydaná v jeho pozůstalosti: Slezská mládež v Praze, Slezská škola a její časové potřeby, Z čeho vzešla poezie Petra Bezruče, J.A.Komenský, Vzpomínky na válku, V zákopech 1. světové války, Deset let ČSR.
Své životní poslání viděl Kořený především v oblasti národně obrozovací, buditelské heslo „Svůj k svému“, které zaznívalo už od 19. století, ale i za první republiky ho bylo slyšet velmi často, považoval za správné a následováníhodné. Uvědomělý Čech měl nakupovat u Čechů, pěstovat českou kulturu, vychovávat děti v národním a vlasteneckém duchu. „Dejte Vaše dítě do školy Vaší mateřštiny! Nebuďte tyrany svých robátek!“, apeloval v novinách rodiče v roce 1920.

Mnohé projevy přednesl při slavnostních událostech, zejména při návštěvách známých osobností v Opavě. V červnu 1925 přednesl zdravici při příležitosti návštěvy ministra zahraničí Edvarda Beneše, v roce 1926 jednal s Karlem Englišem při jeho návštěvě v Hrabyni o platových podmínkách kateřinského učitelstva. 17. května 1935 vítal v Opavě znovu ministra zahraničních věcí a odevzdal mu memorandum s požadavky slezského lidu, 19. prosince 1936 byl v uvítací deputaci při opavské návštěvě Benešova nástupce, ministra zahraničí Kamila Krofty. V srpnu 1937 měl podmanivý slavnostní proslov při další návštěvě Edvarda Beneše, tentokrát už jako prezidenta.
Mnohostranná angažovanost a vysoké pracovní tempo podlomilo jeho zdraví. Léčil se v Poděbradech, Jeseníku a Tatranské Poljance. 23. 10. 1937 podlehl srdečnímu infarktu. Jeho pohřeb se stal velkolepou událostí. Přátelé i rodina se shodovali, že smrt ho ušetřila mnoha zlého. V roce 1938 se o něj, už pochopitelně pozdě, zajímalo dokonce gestapo. Dlužno dodat, že Kořený byl kromě perzekuce ušetřen i osobního zklamání z následujícího vývoje. Milované Slezsko připadlo Německu, Hlučíňané, které chtěl kulturní osvětou přimět k přináležitosti k ČSR, ve velké míře v říjnu 1938 vítali německé vojáky. A v neposlední řadě, kateřinská obecná škola, jejímuž rozkvětu věnoval tolik energie, byla přeměněna na školu německou.

Dle vyprávění a poskytnuté dokumentace paní Věry Alešové, dcery Gustava Kořeného, článků z Vlastivědných listů, prací Phdr. Josefa Gebauera a školní kroniky vřesinské školy zpracoval a volně upravil Milan Julínek.

Převzato z Vřesinských novin 4/2011.