Vřesinská pekárna

Ve Vřesině se v minulosti většinou pekl chléb doma v pekařské peci. Pečení chleba byl vždy obřad. Chléb i jeho příprava byly odedávna opředeny řadou prazvláštních obřadů, pověr a úkonů, které byly pevně stanoveny, a každé jejich sebemenší porušení znamenalo nebezpečí, že se dílo nezdaří.
Na venkově platívalo pravidlo: „Čím je chleba tužší a vypečenější, tím je zdravější“. Čerstvý chléb se téměř nejedl, a to předevšíms úsporných důvodů. Tvrdý chléb mnohem déle vydržel. Načatý bochník se ukládal do peřin, aby nevysychal a vydržel, pokud se dříve nesnědl, až tři týdny, byl stále čerstvý a chutný. Pro většinu obyvatel byl chleba základní potravinou.
Vřesinský chléb byl ve dvacátém století vyhlášený v širokém okolí. Pekl jej pekařský mistr
pan Eduard Ožana v pekárně, která byla součástí domu č.p. 38 na ulici Hlavní. Pekařské řemeslo byla tvrdá dřina, na které se podílela celá rodina.
Pec se roztápěla v místnosti vedle pekárny, topilo se černým uhlím, které bylo skladováno vedle kotelny, všechno se dělalo hezky ručně, včetně nošení pytlů s moukou. Upečený chléb se rozvážel „dvoukolákem“ do obchodů ve Vřesině. Část rozváženého chleba se do obchodu ani nedostala, protože nedočkaví zájemci z Ostravy, Poruby a okolí skupovali chleba přímo z vozíku od paní Zdeňky Martiníkové (dcera p. Ožany), která zabezpečovala rozvoz.
Chléb se začínal péct ve 2 hodiny ráno v parní sázecí peci, která byla vytápěna nepřímo pomocí Perkinsových trubek, které jsou zataveny a z 1/3 naplněny vodou. Snížené konce těchto trubek zasahovaly do topeniště a pára, která se v nich vytvořila, předávala teplo pečicímu prostoru.
Příprava chleba z kvasu byla náročná na čas i znalosti. Po uzrání kvasu pekař odložil do prázdné díže jeho určité množství na další výrobu a do zbylého zralého kvasu přidal chlebovou mouku, sůl, vodu a zamíchal těsto, které bylo po vymíchání na dotek krásně sametové a hebké. Každý kus těsta, který se stal bochníkem, utrhly ruce pekaře a hodily ho na váhu, kde se v závislosti na požadované velikosti výsledného bochníku přidalo nebo ubralo těsto. Chléb byl válen zcela ručně a vykynul ve slaměných ošatkách. Spodní strana ošatky byla pomoučněna žitnou moukou, aby mohl být bochník z ošatky snadno přemístěn na lopatu a vsazen do pece.
Povrch chleba se musel během kynutí neustáleudržovat mokrý. Před pečením byl chléb znovu omyt a pomocí dřevěné karbovačky oddělen od stěny ošatky. Chléb se sázel při teplotě 240 °C pomocí dřevěné lopaty přímo do zapékací etáže a přibližně po 10 min. byl přemístěn na dobu asi 45 min. do dopékací etáže vyhřáté na 180 °C. Sázení probíhalo rychle, protože pec nesměla vychladnout. Ihned po vsázení se do pece pustila pára, která způsobila to, že bochník, který byl při vsazení placatý, se krásně zvedl. Pekař musel umět odhadnout její správné množství, jinak by došlo k popraskání chleba. V polovině pečení se každý bochník v peci posouval na jiné místo, aby došlo k rovnoměrnému propečení. Zda je chléb dobře vypečen, poznal pekař podle barvy kůrky nebo jehlou, na které po zaražení nesmělo ulpět nedopečené těsto. Pekl se tříkilový chleba tmavý, vyrážkový a o velikonocích tzv. plecovník – chleba s uzeným masem, slaninou či jinou uzeninou. Z pece vytažené bochníky se omyly po povrchu a kladly se na dřevěné desky těsně vedle sebe, aby zvolna vychladly. Chleba, který do dnešní doby pečou v některých pekárnách v České republice v pecích podobného typu, chutná jinak než běžně kupovaný v obchodě, má určitou příchuť starých dobrých časů, kdy byla kvalita věcí řemeslné cti.
V minulosti se žádná svatba ve Vřesině neobešla bez pečení koláčů v místní pekárně. K pečení svatebních koláčů byla určena středa před svatební sobotou. Matka nevěsty či ženicha si pozvala na pomoc několik žen z příbuzenstva nebo kamarádky. Ty přišly ve středu brzy ráno do pekárny. Někdy s sebou přinesly vajíčka, tvaroh nebo hrudku másla „do koláčů“.
V sedmdesátých letech minulého století vedla pečení paní Zdeňka Martiníková. Ta přidělila každé z žen určitou práci. Zatímco se těsto míchalo strojně v díži, ženy připravovaly nádivky, drobenku nebo plechy. Po upečení se koláče rychle přemísťovaly na dlouhé dřevěné desky, na kterých pak ženy nosily koláče do domu nevěsty nebo ženicha. Doma se koláče cukrovaly a ukládaly do speciálních košíčků, ve kterých se roznášely příbuzným a známým. Tímto úkolem bylo většinou pověřeno některé starší dítě v rodině. Byla to výhodná „služba“, za kterou dostávalo od obdarovaných vždy nějaký drobný peníz „za cestu“.
Bohužel původní pekárna již neexistuje, ale zůstaly na ni krásné vzpomínky. Přeji současným pokračovatelům tradice Vřesinského chleba, aby byli stejně vyhlášeni v širokém okolí, jako jejich předchůdci v minulosti.

Dle vyprávění vnučky pana Ožany Libuše Pyšové volně upravil a doplnil Milan Julínek. Vyšlo ve Vřesinských novinách 2/2019